Jméno Vetrov s sebou nese očekávání.

Moje role v tomto světě je prostá: dělat, co otec žádá, a žít život, který mi naplánoval.

Moje budoucnost je už dávno napsaná: převzít impérium.

Staré hodnoty. Staré pořádky. Staré peníze.

Až do chvíle, kdy se objevila ona.

Nic, co dělám, nemá smysl.

Nic, co dělám, mě nenaplňuje.

Ženy. Peníze. Moc. Nic z toho pro mě nic neznamenalo.

Až do chvíle, kdy se objevila ona.

Když se u mých dveří objevila volkovská růže – zneuctěná a zavržená, osobně doručená princem z rodu Vasiljevů –, rozhodl jsem se vzít svůj osud do vlastních rukou.

Přísahal jsem, že ji znovu přiměju rozkvést.

Pohltila mě.

Ona. Ona. Ona.

Jenže nemůžete milovat růži a čekat, že vás její trny nezraní.

Zasadila mi příliš hlubokou ránu.

A já vykrvácel.

Moje duše uprchla.

Zbylo ze mě jen chladné, vypočítavé monstrum.

Jsem Veniamin.

Výbušný. Vítězný. Vznešený. Vetrov.

Když vstoupíš do mého světa a začneš si hrát, připrav se prohrát.

Protože já nakonec vždycky najdu trn, který mě bodá do boku, a vyrvu ho i s kořeny.