Začátek července a konec srpna jsou dvě úplně odlišná životní období. Na začátku prázdnin si člověk říká: „A co s těmi dětmi budeme celé dva měsíce dělat?“ Dva měsíce! To je přece nekonečně dlouhá doba.

V polovině července už máte pocit, že jste navštívili polovinu republiky, utratili rozpočet menšího ministerstva a děti se stejně každé ráno probudí s otázkou: „A co budeme dělat dneska?“ (Během dne variovanou na: „Já se nudím!“) A pak najednou mrknete do kalendáře a zjistíte, že prázdniny jsou prakticky pryč. A přestože jste si ještě před pár týdny tajně přáli, aby už konečně začala škola, najednou je vám to vlastně trochu líto. Protože člověk si zvykne na to, že se pořád něco děje. I když většinou úplně neví přesně co.

Naše děti navíc momentálně milují všechno, co souvisí s Harrym Potterem. A tak mě samozřejmě vytáhly na výstavu. Já jsem se tvářil, že tam jdu hlavně kvůli nim. Že mě to vlastně až tak nezajímá. Jenže… ve výsledku jsem byl nadšenější než děti. A zároveň se ve mně obnovilo staré trauma z toho, že jsem chodil na úplně obyčejnou českou základní školu. Nikdy jsme se tam neučili obranu proti černé magii, nikdo nás neučil míchat lektvary (i když nepovedené chemické pokusy se tomu alespoň blížily). Největší kouzlo, které jsme zažili, bylo, když učitelka zmizela z hodiny o deset minut dřív.

A vlastně jsem si uvědomil, že děti jsou naprosto skvělá společenská výmluva. Díky nim můžu chodit na podobné výstavy, stavět si lego, sestavovat závodní dráhy, číst pohádky a zcela vážně diskutovat o tom, jestli by Batman porazil Spider-Mana. A nikdo se na mě nedívá divně. Naopak. Jsem přece otec. Dělám to pro děti. To, že jsem schopný strávit hodinu výběrem správného lego setu, protože „tenhle by je určitě bavil“, je samozřejmě čistě rodičovská obětavost. Stejně jako když závodní dráhu stavím já, děti se po pěti minutách začnou věnovat něčemu jinému a já tam zůstanu dalších čtyřicet minut, protože přece ještě musím zjistit, jestli to auto opravdu projede tou zatáčkou. Děti jsou zkrátka skvělé. Hlavně proto, že díky nim můžeme dělat spoustu věcí, které jsme chtěli dělat stejně.

A když už jsme u věcí, které člověka dokážou vtáhnout do úplně jiného světa, dostal se mi do rukou třetí díl série Vytáčíš mě! od Carly Robyn – tentokrát s názvem Zachraňuješ mě!. Hlavní hrdinkou je Charlotte Walkerová, sestra Thea, kterou jsme už mohli poznat v předchozích dílech. Charlotte právě dokončila školu a stojí v jednom z těch nepříjemných životních okamžiků, kdy všichni kolem vás vypadají, že přesně vědí, co budou dělat, zatímco vy si nejste jistí ani tím, co si dáte k snídani. A tak vyrazí na sezonu Formule 1 se svým bratrem a jeho týmem. Což by samo o sobě znělo jako docela dobrý způsob, jak si ujasnit životní priority. Jenže součástí celé téhle rovnice je také Lucas Adler – hvězdný jezdec, nejlepší kamarád jejího bratra a muž, do kterého je Charlotte už dlouho potají zamilovaná. A jak asi tušíte, společné cestování po světě a neustálá blízkost jsou přesně tím druhem špatného nápadu, který v romantice funguje naprosto dokonale.

A musím se přiznat, že mě vážně bavila především chemie mezi Charlotte a Lucasem. Jejich konverzace, dlouho potlačovaná přitažlivost a klasické „tohle bychom rozhodně neměli dělat“ fungují přesně tak, jak mají. Charlotte je energická, trochu chaotická a sympaticky hledá vlastní cestu, zatímco Lucas je ten typ hrdiny, který na první pohled vypadá jako tetovaný závodní jezdec, ale uvnitř je to velký dobrák. Pokud máte rádi Formuli 1, slow burn, spoustu vzájemného jiskření a hrdinu, který se umí chovat jako dospělý člověk, Zachraňuješ mě! vás velmi pravděpodobně doveze do cíle s úsměvem na tváři.

A tak se pomalu loučíme s prázdninami. Za chvíli zase začne škola, ranní vstávání, hledání ztracených věcí a věta „Proč sis to nepřipravil včera?“ se opět stane pravidelnou součástí rodinného života. Ale ještě než se naplno vrátíme do reality, užijte si poslední volné dny. Ať už je strávíte na výletě, u vody, na nějaké kouzelné výstavě, nebo jednoduše doma s nohama nahoře a dobrou knihou!

Mějte se krásně, užívejte si poslední prázdninové dny a hlavně… hodně čtěte!