Nedávno jsem vyšel ráno z domu a moje okoralé srdéčko zaplesalo – všude byla mlha. Taková ta poctivá, hustá, ve které nevidíte na druhý konec zahrady a souseda poznáte až ve chvíli, kdy do něj narazíte.

A musím říct, že mě to po několika týdnech až podezřele krásného babího léta nečekaně nadchlo. Konečně pořádný podzim! Okamžitě jsem dostal chuť na všechny ty nádherné podzimní radovánky, které vídáte na fotografiích na internetu. Víte, co myslím – útulný pokoj, hořící krb, všude svíčky, teplá deka, horký čaj, dobrá kniha a za oknem nevlídné počasí. Zkrátka idylka, při které se člověk cítí jako hlavní hrdina nějaké romance. Samozřejmě bez toho pohledného souseda, který vám přijde naštípat dříví, protože takového souseda já naštěstí (s ohledem na svoji drahou polovičku) nemám.

A tak jsem si večer tuhle podzimní idylku skutečně dopřál. Zatopil jsem v krbu, zapálil svíčky, uvařil si čaj, zachumlal se do deky a otevřel knihu. Přibližně po deseti minutách jsem začal mít pocit, že se něco pokazilo. Po dalších pěti jsem odhodil deku. Pak jsem si sundal svetr, zarazil přísun vzduchu i paliva do krbu a nakonec otevřel okno. Ukázalo se totiž, že když je venku sice mlha, ale pořád nějakých patnáct stupňů, nemusí být úplně nejlepší nápad vytopit obývák na teplotu, při které se běžně peče vánoční cukroví. Nakonec jsem seděl u otevřeného okna v tričku, z čela mi stékal pot, horký čaj jsem vyměnil za ledovou vodu a přemýšlel, jestli by nebylo lepší vrátit se k letnímu programu a vlézt dětem do bazénku. Ale atmosféra byla krásně podzimní. To zase jo!!!!

A aby nebylo podzimních radovánek málo, všichni se začínají připravovat na Halloween. Což je pro mě stále ještě trochu „novinka“, protože si pamatuju doby, kdy jste na přelomu října a listopadu potkávali na silnicích především sváteční řidiče s kloboukem na hlavě, kteří jeli rychlostí přibližně sedmnáct kilometrů za hodinu a na zadním sedadle vezli obrovský smuteční věnec. Byla to tedy doba, kdy byl člověk donucen kochat se krajinou, protože nic jiného prostě dělat nešlo. Dneska všude vidíte dýně, kostlivce, pavučiny, duchy a další příšery. Některé domy vypadají, jako by v nich právě natáčeli nějaký horor, jiné jako by jejich majitelé vyhráli doživotní zásobu plastových pavouků. A děti samozřejmě očekávají, že jim vyrobíte kostým, který by obstál i v hollywoodském velkofilmu. Já osobně se zatím držím osvědčené metody – počkám do posledního večera, pak začnu panikařit a nakonec se pokusím z něčeho, co najdu doma, vyrobit něco, co bude alespoň vzdáleně připomínat původní zadání. Což je mimochodem docela dobrý recept na horor i bez Halloweenu.

Když už jsme ale u hororů, temnoty a lidí, před kterými by vás maminka pravděpodobně varovala, rád bych se zastavil u knihy Heavy od M. L. Burns, v češtině vychází pod názvem Tíha. A tady vás musím upozornit, že tentokrát se opravdu nejedná o žádnou něžnou romantiku s horkou čokoládou a polibkem pod jmelím. Hlavní hrdinka Calista má minulost, která ji odmítá nechat na pokoji, a po požáru svého domu se uchýlí do odlehlé rodinné chaty, kterou chce zrekonstruovat. Což by byl docela rozumný plán, kdyby se o chatu nemusela dělit s Ronanem, svým nevlastním strýcem, který právě strávil patnáct let ve vězení za vraždu. Ano, čtete správně. Patnáct let. Za vraždu. A navíc je ten chlap zatraceně přitažlivý. V tuhle chvíli by většina lidí pravděpodobně začala hledat jiné ubytování. Calista má ovšem trochu jiné představy. Na příběhu mě od začátku bavila především atmosféra – izolovaná chata, dva lidé s pořádně temnou minulostí, spousta tajemství a přitažlivost, o které oba moc dobře vědí, že by si ji měli zakázat. Což, jak samozřejmě tušíte, funguje přibližně stejně spolehlivě jako moje předsevzetí, že večer sním jen jeden kousek čokolády.

Na Heavy mě ale nezaujala jen ta provokativní zápletka. Především mě bavilo, jak autorka postupně odhaluje, co si oba hrdinové nesou z minulosti a proč se chovají právě tak, jak se chovají. Ronan je drsný, uzavřený, nebezpečný a rozhodně to není muž, kterého byste chtěli představit rodičům u nedělního oběda. Calista zase není žádná bezbranná květinka čekající na svého zachránce. Oba mají za sebou věci, které by člověk nejraději vymazal, a oba si s sebou vláčejí pořádné množství bolesti. Líbilo se mi, že vedle velmi žhavých scén dostává prostor i napětí, tajemství a otázka, jestli je vůbec možné začít znovu, když vás minulost odmítá pustit. Přiznávám, že některé pasáže byly i na můj vkus opravdu hodně intenzivní a občas jsem si říkal, že tihle dva by možná potřebovali spíš několik let terapie než společnou chatu. Jenže právě ta směs zakázané přitažlivosti, morálně pochybných rozhodnutí a postupně odhalovaných tajemství mě nutila obracet další stránky. A některá odhalení mě dokázala pořádně překvapit. Rozhodně to není kniha pro každého – pracuje s velmi těžkými tématy a rozhodně se nebojí překračovat hranice. Pokud ale máte rádi opravdu temné romance, v nichž hrdinové nejsou ani zdaleka dokonalí, myslím, že si přijdete na své. A to napětí!

Takže si užívejte podzim, mlhavá rána, barevné listí, dýně a všechny ty krásné večery, kdy se můžete zachumlat do deky s dobrou knihou. Jen to nepřehánějte s topením, protože z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že číst temnou a pořádně žhavou romantiku u rozpáleného krbu může být fyzicky náročnější než letní výlet do zoo. A pokud se chystáte na Halloween, přeju vám, ať seženete všechny potřebné rekvizity včas. Já osobně už teď přemýšlím, jestli by se nedal za kostým vydávat můj obvyklý výraz po pondělní poradě.

Mějte se krásně, užívejte si podzim a hlavně… hodně čtěte!