Dnešní ráno bylo poněkud náročné (asi jako všechna rána). Bylo něco po páté, když jsem se vypotácel z postele a zamířil (se zastávkou v koupelně, kterou jsem tak trochu prospal) rovnou ke kávovaru. Zmáčknu tlačítko… a nic. Zmáčknu znovu… a zase nic. Naštěstí mě osvítilo, a tak jsem se podíval i na šňůru vyndanou ze zásuvky, a záhada byla objasněna. Pak jsem se konečně přiměl obléknout se a několik minut závistivě zírat na postel. Jenže realita je neúprosná, redakční termíny nečekají – a tak jsem se stal účastníkem ranního halloweenského survivoru.

Abyste rozuměli, v naší ulici se během posledních let (především kvůli dětem, které se postupně dostávají do toho správného věku) dost rozšířilo slavení Halloweenu – a tak trochu plátí zásada, když vy lebku na dveřích, tak my rovnou kostru na zahradě. A když vy kostru na zahradě, tak my pavouka řízeného AI. Když vy pavouka řízeného AI… ale už asi chápete, co se vám pokouším říct…

Takže zpět k dnešnímu ránu, na první strašidlo jsem ve tmě narazil hned u popelnic na tříděný odpad – obrovská plastová kostra, která měla na sobě reflexní vestu (předpokládám, že bezpečnost především, i po smrti). To jsem se ještě i trochu zasmál. O dva domy dál na mě zíral nafukovací upír, který se s každým závanem větru houpal tak realisticky, že jsem podvědomě zrychlil krok… až do chvíle, kdy se mi kolem nohy omotal pavouk (a opět jsme u pavouka řízeného AI) o velikosti menšího jezevčíka. Byl tedy plastový. Aspoň doufám. V tu chvíli už jsem to prostě vzdal, sveřepě jsem se hnal do práce, odstrkoval vše, co mi přišlo do cesty (tímto se omlouvám tomu milému pánovi, co mě zval na koncert místní ZUŠ, a zároveň bych se chtěl omluvit i sousedce, která si v županu vyšla pro noviny a já jsem při setkání hlasitě vyjekl strachy), a jen si sprostě mumlal pod vousy (raději nebudu citovat co, protože redakční blog má mít přece jen jistou úroveň).

Pokud se vám po ránu zdá, že svět je temný a trochu absurdní, počkejte, až otevřete Zlatého kanárka, závěrečný díl série Zlatá klec od Raven Kennedy. Tady totiž nejde o žádné nevinné pohádky s vílami v třpytivých šatech – tohle je válka mezi královstvími Annwyn a Orea, kde se nebojuje jen o moc, ale i o duši.

Hlavní hrdinka Auren prošla doslova peklem: jeden král ji věznil, druhý se snaží ovládnout její mysl. A mezi tím vším zuří boj, který není jen vnější – vede ho i sama v sobě. Jenže Auren už dávno není ta zlatá dívka, kterou si kdysi někdo přivlastnil. Zjistila, že zlato se může ohnout… ale nikdy se nezlomí. A že ani magie, která má člověka svázat, nemusí být prokletím. Protože když jsou dvě duše skutečně propojené, žádný král, žádná temnota, žádná válka je nerozdělí.

Zlatý kanárek je napěchovaný emocemi, vášní i bolestí. Je to příběh o síle, která vzniká tehdy, když se všechno ostatní zhroutí. Raven Kennedy v tomhle finále servíruje romantiku, která pálí víc než oheň z drakova dechu, a temnotu, která dokazuje, že i v nejhlubší noci může něco zářit – třeba zlaté peří. Na knihu se můžete těšit 21. listopadu.

A jestli si chcete o sérii Zlatá klec (nebo o jakékoli jiné knize, která vás dostala) popovídat osobně, nezapomeňte dorazit na akci Kniha Brno! A speciálně si pak v programu zakroužkujte neděli 2. listopadu od 14 hodin, kdy se v sále Kapitola Pevnost uskuteční debata s našimi autorkami (Lucy Harris & Tessa Carter, Monica Dake, Annora Nesta) příznačně nazvaná Žhavé čtení.

Užívejte si (strašidelný) podzim a hodně čtěte!