Blíží se polovina ledna, což je přesně ten čas, kdy už je pozdě na přání všeho nejlepšího do nového roku, ale ten úplně nejlepší čas, kdy se postupně přestávají plnit novoroční předsevzetí dávána v euforickém čase kolem silvestrovské půlnoci, kdy je člověk nejen natěšený na nové začátky, ale často také trochu ovíněný, opivený, orumovaný nebo jinak odrinkovaný.

No a pak za pár týdnů si uvědomí, že každodenní ranní vstávání do posilovny nebo na běhání není to pravé pro něj; že se možná obejde bez 140 přečtených knih; že kurzy francouzštiny asi taky oželí; že pravidelné návštěvy divadla jsou sice fajn, ale Netflix doma na gauči má také své kouzlo; nebo že přestane kouřit u nějaké jiné významné příležitosti. A myslím, že tahle lednová deziluze je něco, co zažil každý z nás a co nás tak nějak spojuje. 😊

Ale abych to vzal i z pozitivnějšího konce, mezi čtením knih jsem se rozhodl využít krásného zimního počasí (to ještě byla jasně modrá obloha, mráz a sníh a nikdo netušil, že za pár dní do toho začne pršet a klouzat se budou všichni v ulicích) a vyrazit s dětmi na brusle. Kupodivu stejný nápad mělo asi dalších 50 lidí, takže kluziště bylo slušně našlapané. Když jsem pomohl obout brusle dětičkám a manželce (jsem přece gentleman), rozhlédl jsem se kolem, a v tu chvíli mi došel drobný zádrhel. Já jsem sice sbalil dětem helmy, teplé kalhoty a brusle pro ně i svou drahou třetinu, ale tak nějak jsem si zapomněl vzít ty svoje. Nicméně jsem hlava otevřená, a tak jsem vyrazil za místním Pánem kluziště (dle vzoru Pán prstenů) a zeptal se, jestli by neměl nějaké brusle. Slušně se mi vysmál, jestli jsem si všiml, kolik je tam lidí, ale po psích očích, které jsem na něj vrhl, se nakonec ponořil do útrob nějaké truhly se zapomenutými věcmi a vytáhl z ní brusle – prý jediné, co má. Rychle jsem je popadl, nazul a utíkal za dětmi, které vyváděly psí kusy. Že ty půjčené brusle byly bílé, to mi nevadilo. Že mi byly o dvě čísla menší, to bych tu hodinku taky přetrpěl… Ale trochu mě zarazilo, že vepředu měly nějaké podivné zoubky. No ano, byly to dámské brusle.

Několik dalších návštěvníků na mě sice trochu divně koukalo, ale to mě nerozhodilo. Co mě však rozhodilo dokonale, byly ty zatracené zoubky. Když jsem se chtěl odrazit nebo změnit směr, okamžitě jsem spolehlivě skončil na zemi. Když jsem se tedy pokusil odrazit se pomocí zoubků, málem jsem si zlomil nohu. Po pěti minutách pokusů už celé kluziště přestalo bruslit a sledovalo moje marné pokusy a královsky se u toho bavilo. No, alespoň jsem si z toho vzal jedno ponaučení (tedy kromě toho, že si člověk má vždy zkontrolovat, zda má všechno) – že mimořádně obdivuju všechny ženy, které jsou na tomto pekelném vynálezu schopny bruslit. Máte můj nejhlubší obdiv a hluboce se vám klaním!

Nicméně hned po tomhle zážitku jsem se pustil do čtení knihy Slova od Ashley Jade, kde jsou hlavními hrdiny Phoenix a Lennon. A zatímco on je talentovaný rebel, kterého všichni obdivují, ona je jen nenápadná šprtka, kterou nikdo nebere vážně a kvůli její postavě ji všichni šikanují. Zdánlivě nemají nic společného, dokud je nesvede dohromady jedno doučování a jejich láska k hudbě. A dokud Lennon konečně nepocítí, jaké to je, když ji někdo obdivuje jen pro ni samou. Dokud jí Phoenix nedá pocítit, jaké to je, když vás někdo tak výjimečný obdivuje. Zdá se, že Lennon má vše, ale pak jí Phoenix mimořádně hnusným způsobem zničí celý svět. Nikdy by ji nenapadlo, že Phoenixe Walkera znovu potká. Ale osud však rozhodl jinak. Okolnostmi je donucena strávit s teď již hvězdným zpěvákem Phoenixem jedno turné. Osm týdnů. Čtyřicet koncertů. Nekonečně mnoho příležitostí, jak mu může jeho zradu vrátit, nekonečně mnoho příležitostí, kdy se svět může dozvědět, jaká je ve skutečnosti pravda. Protože on byl pro celý svět bohem, ale ona znala pravdu a věděla, že jeho kariéra je založena na lži. Ale jak asi tušíte, dva společné měsíce strávené v každodenním kontaktu udělají s lidmi divy a nenávist se postupně může změnit v něco jiného.

Mějte se krásně a hodně čtěte!