Víte, jak se říká, že cestování rozšiřuje obzory?! To je sice asi pravda, ale nikdo už vám neřekne, že pokud cestujete s malými dětmi, získáte i mnoho dalších bonusů, jako třeba zánět hlasivek, nespočet nových šedých vlasů a prudké zlepšení schopnosti improvizovat.

Pominu samotnou cestu na letiště, ale když už tam konečně jste a oddechnete si, že první část máte za sebou, rozhodnete se napít. Jenže ouha. Po otevření batohu zjistíte, že nachystané pití, nabíječka, pasy a další zbytečnosti zůstaly doma – a v batohu nyní trůní růžový jednorožec, kterého si dcera prostě musela vzít s sebou. No nic, vše se nějak vyřeší, u bezpečnostní kontroly syn zase vykřikuje, že tady určitě hledají ty bomby. No, to už mi po čele stékala kapička potu, naštěstí bezpečák měl buď pochopení, nebo byl tak znuděný, že mu bylo všechno jedno. Pak následuje jen nekonečné čekání v pravidelných půlminutových intervalech doplněné otázkou: „Kdy už půjdeme do letadla?!!! Já se nudím!!!!“

Konečně jsem v letadle (trochu lituju, že jsem si dal tu práci a zařídil nám společná sedadla, mohl jsem v klidu někde sedět a pohoršeně se otáčet po bezprizorních dětech). Trochu jsem naivně doufal, že se děti podívají na start a pak slastně usnou, ale to ne. Na ně to bylo prostě příliš mnoho nových vjemů – a nejvíc je samozřejmě zaujalo tlačítko na přivolávání letušky. Po trpělivém vysvětlování, že vážně nemůžeme otevřít dveře a jít si hrát ven, jsem byl zralý na víno. Láhev vína. Když mi ho letuška s potměšilým úsměvem nalila do plastového kelímku, já se marně pokusil třikrát zaplatit kartou (prý problémy s připojením) a poté se pět minut hrabal v batohu, než jsem našel peněženku, skoro jsem litoval, že ty dveře vážně nejdou otevřít a já si nemůžu vyjít na krátkou procházku…

Ale abych jen nereptal – teď, když sedím se skleničkou aperolu v Neapoli a kochám se okolním koloritem, už se tomu jenom směju. Nemuseli jsme nouzově přistát, děti jsou nadšené (letušky se při našem odchodu taky mile usmívaly, ale podezírám je, že se tak smály štěstím, že už nás nikdy neuvidí) a mám vtipné historky, které můžu vykládat až do Vánoc.

A od katastrofických letových scén k těm romantickým. Hlavní hrdinkou knihy Políbit tu správnou nevěstu je June, která společně se svými třemi kamarádkami vede svatební agenturu – dorty, dekorace, nevěsty v euforii, tchyně v slzách… prostě všechno vždy mají pod kontrolou. Tedy do chvíle, než se jí do života vrátí minulost v podobě ženicha s nebezpečně známýma očima, který jí kdysi zlomil srdce (a ona zase jemu). A ruku na srdce – kdo z nás by chtěl organizovat svatbu někomu, kdo mu kdysi rozerval srdce na kousky? Vypadá to jako jasná věc – dva lidé, kteří se vždycky přitahovali, se po letech znovu potkají. Co by jim asi tak mohlo stát v cestě? No, možná to, že jeden z nich se má ženit. Že jedna z nich mu to svatbu organizuje. Že mezi oběma panuje napětí, protože si nikdy neřekli, co se tehdy před lety stalo (si tak říkám, jak by vše nejen v knihách bylo jednodušší, kdyby se spolu lidi prostě bavili, sedli si na skleničku a vše si bez scén vyříkali). No a kromě toho nastávající nevěsta a její otec udělají cokoli, aby svatba dopadla dle jejich představ…

Tenhle second-chance román je přesně to, co potřebujete: směs vášně, humoru, zapeklitých momentů a scén na cukrářském stole… Kniha se čte sama a po dočtení se budete chtít vrhnout na zbylé díly, které se věnují dalším majitelkám svatební agentury Wedding Dreams. Vychází v listopadu!!!

A protože podzim je už v plném proudu, doporučuju zabalit se do deky, vzít si hrnek horkého čaje (nebo vína, nechám na vás) a prostě si číst. Venku prší, listí šustí a svět zpomaluje – a vy můžete v klidu cestovat v knihách, kde se nikdy nezpozdí let a děti nechtějí otevírat nouzový východ.

Mějte se krásně a hodně čtěte!