Někdy se mi prostě stane, že veden dobrými úmysly zapomenu na všechna výstražná varování, která mi v té chvíli zběsile kvílí v mozku, a udělám něco, co bych rozhodně dělat neměl. Třeba vyrazím s dětmi do zoo. Taky co by se na tom mohlo pokazit, že? Strávíme celý den pěkně v klidu na čerstvém vzduchu, projdeme se, děti se i něco naučí, budou lítat mezi zvířaty a nechají mně a mojí drahé třetině i nějaký ten čas o samotě…

No, cestu člověk ještě zvládne, i když se asi 15 vteřin po vyjetí ze zadních sedaček ozve otázka: „Kdy už tam budeme?!!!“ A ta se během čtvrthodinové cesty opakuje ještě asi šedesátkrát. Když konečně zaparkujeme, nastane hádka o to, kdo půjde uprostřed. Pak hádka, kdo první projde turnikety, protože to je přeci naprosto klíčové. A pak konečně zasloužený klid, člověk se zhluboka nadechne, děti sami letí k lachtanům… aby se vzápětí ozval řev hlasitější než od gorily, že tam lachtani nejsou. No jasně, samozřejmě se celý den čistí jejich bazén a my je dneska prostě neuvidíme. No nic, po desetiminutovém vysvětlování, proč to tak je, a slibu, že lvi budou určitě krásně vidět (kdy se jen modlíte, aby ty potvory neležely někdy v klidu v koutě ve vysoké trávě), vyrážíte dál. Jenže ouha, tučňáci jen tak stojí a blbě koukají… taky co mají dělat jiného, že jo.

Takže po dlouhém boji konečně dorazíte k pavilonu šelem… kde zaplaťpánbůh lev divoce pobíhá po výběhu a řve jako protržený. S pocitem, že jste se o jeho mimořádnou aktivitu zasloužili tak trochu i vy, si říkáte, že děti určitě musí být spokojené. Jenže ouha… najednou přijde ten dotaz. „A tati, můžeme si domů koupit lva?!“ – „Ne!“ – „A proč ne?“ – „Protože by nás sežral.“ – „To nevadí, když nesežere mě…“ Na to si jen řeknete, kde jste v životě udělali chybu, a jdete se uklidnit k lamám, protože co by takové roztomilé zvíře taky mohlo udělat špatně, že? No, to jsem si ovšem neuvědomil, že tyhle potvory umí plivat. A dokonce hodně daleko… Takže když jsem si utřel všechno, co na mě nepatřilo, řekl jsem si, že zoo zase nějakou dobu vynechám. Nicméně abych se trochu uklidnil, pustil jsem se do čtení jedné zvířatprosté knihy. Konkrétně Pole Position od Rebeccy J. Caffery.

Kian Walker byl vždy zlatým chlapcem motoristického sportu. Čtyřnásobný vítěz šampionátu má závodění v DNA – jeho otec byl rovněž závodní legendou, ale neopovažujte se ho s ním srovnávat. Jeho otec byl stejně bezohledný a nespolehlivý za volantem jako doma, a není nic, co by si Kian přál méně než být jako on. Vlastně udělá doslova cokoli, aby se od něj co nejvíc odlišil.

Když si týmová dvojka zlomí nohu, na scénu vstupuje Harper James. Nováček, který byl povolán do nejvyšší ligy – a Kianův nový týmový kolega. Namyšlený, horkokrevný a známý tím, že láme stejně tolik srdcí jako nových traťových rekordů. Harper je v každém ohledu Kianovým protikladem. Ale když sezóna začne, není před ním úniku. Formule 1 je možná jeden z nejnebezpečnějších sportů na světě, tak proč se Kian cítí bezpečněji, když letí po trati rychlostí 350 km/h, než když je někde poblíž svého nového týmového kolegy? No, prostě jestli chcete M/M romanci z prostředí F1, je Pole Position pro vás to pravé!

Užijte si pomalu přicházející zimu a hodně čtěte!