Řekněme si to na rovinu – každý máme v rodině nějakého nadšence. Někdo sbírá známky, někdo běhá maratony… a můj táta má ptáky.

A ne jen tak ledajaké „sem tam sýkorka na krmítku“. Ne. Tady se bavíme o plnohodnotném opeřeném impériu, kde já občas figuruju jako pomocná pracovní síla. Což v praxi znamená, že jdu „jen nakrmit“ a o deset minut později stojím v obslužné chodbičce, kolem mě poletuje hejno uprchlých papoušků (ty potvory jsou vážně vynalézavé!), prsty mám strategicky zasunuté v misce, protože mě fascinuje, jak louskají vlašské ořechy. Výsledek? Jemné oklování (rozuměj prsty do krve, protože když si ty bestie poradí s ořechy, prsty jsou pro ně hračka), které by se dalo popsat jako „láskyplné (ani náhodou), ale důrazné upozornění, že nejsem součást jídelníčku“.

Navíc dodnes netuším, jestli víc žerou slunečnici černou, nebo žíhanou. Vždycky mám pocit, že jsem konečně přišel na jejich chuťové preference… a pak jim připravím misku ovoce, kterou s nadšením zlikvidují během pěti minut. Říkám si: „Skvělé, máme jasno!“ Další den jim nachystám úplně to samé – a oni se na to podívají s výrazem, jako bych jim naservíroval účet za elektřinu. A jako bonus si z každého krmení odnáším malý suvenýr. Někdy na rameni, někdy na tričku… a někdy stylově ve vlasech (Otázka za pět bodů: Co si to Michal odnáší domů?!). Protože proč ne.

A když si myslíte, že tím to končí, tak ne. Pak přijdu domů… a pokračuju. Tam mě čekají mláďata (takové malé neopeřené slepé potvůrky vypadající jako miniaturní kuře připravené k posazení na pekáč, které mají neuvěřitelně intenzivní hlas) papoušků, která se krmí injekční stříkačkou. Takže si představte kombinaci: dospělý člověk, který se snaží manipulovat s titěrnými tělíčky, miniaturní stříkačkou a kašičkou, která má zvláštní schopnost dostat se úplně všude. Soustředění na úrovni neurochirurga, jazyk vyplazený, ruce třesoucí se… a výsledek? Ano, správně – opět lejno na triku (Zaprvé, už víte odpověď na klíčovou otázku z předchozího odstavce. Zadruhé, přírodovědná zajímavost: ptáci nemají močový měchýř, vše se míchá v kloace, takže výsledek opravdu stojí za to!!!). Protože některé věci jsou v životě prostě jistota.

Když už jsme u emocí, které vás „zasáhnou“, rád bych se víc zastavil u knihy V tónech duše od Annory Nesty (jde o volné pokračování knihy V barvách srdce). Tenhle příběh stojí na silném propojení hudby a emocí – a to nejen jako kulisy, ale jako hlavního hybatele děje. Hudba tu není jen něco, co zní na pozadí, ale něco, co formuje postavy, jejich rozhodnutí i vztahy. Je to přesně ten typ příběhu, kde jedna melodie, jedna věta, jeden dialog, jeden pocit dokážou říct víc než deset stránek popisů. A právě to mě na něm baví – ta nenápadnost, s jakou se vám dostane pod kůži.

Zároveň je to kniha o hledání sebe sama, o tom, jak se vyrovnat s minulostí a jak najít odvahu jít dál, i když to není úplně pohodlné. Postavy nejsou dokonalé (naštěstí), dělají chyby, váhají a občas si komplikují život víc, než by bylo nutné – což je mimochodem něco, co děláme všichni a v čem jsme obdivuhodně konzistentní. A právě díky tomu působí příběh uvěřitelně a lidsky. Není to žádná přehnaná romantická pohádka, ale spíš jemnější, citlivější vyprávění, které si vás získá tím, že v něm najdete kousek sebe. Kniha vychází 14. května, takže se na ni určitě hned poté vrhněte.

A pak je tu Poslední dopis od Rebeccy Yarros. Přiznám se bez mučení – tohle je přesně ten typ knihy, u které si říkáte „dám si jen pár stránek“… a o tři hodiny později sedíte, civíte do zdi a přemýšlíte o životě. Příběh sleduje Becketta a Elly a začíná dopisy – jedním slibem, který měl být splněn, a jedním životem, který se tím úplně změní. A ano, je to romantika, ale taková ta, co vás vezme za srdce a občas s ním lehce praští o zeď.

Já tuhle knihu miluju právě proto, že není jen o lásce, ale i o ztrátě, rodině a o tom, jak těžké je jít dál, když se vám život rozsype pod rukama. Je silná, emotivní, místy dost bolestivá – ale přesně takovým tím dobrým způsobem, kdy víte, že to za to stálo. Takže pokud máte chuť na něco, co vás rozebere a zase složí dohromady (jen možná ne úplně stejně), tohle je sázka na jistotu. (A já jsem prostě na konci brečel, ale nikomu to neříkejte.)

Mějte se krásně, užívejte si dobré příběhy a hlavně – hodně čtěte. Protože některé zážitky sice přinesou fleky na tričku… ale ty nejlepší najdete pořád mezi stránkami knih 📚