Řekněme si to na rovinu – když člověk pracuje v nakladatelství, kde se vydávají sportovní romance, dřív nebo později ho napadne zásadní otázka: Jak to vlastně vypadá doopravdy? A tak jsem se rozhodl vyrazit na fotbal.

Chtěl jsem na vlastní oči vidět to prostředí plné vášně, zpocených těl, dramatických pohledů a ideálně i nějaké té žádosti o ruku v poločase. Už při příchodu na stadion jsem ale pochopil, že je něco jinak. Hráči neměli helmy. Neměli ani ty ikonické upnuté kalhoty, které v našich knihách plní důležitou… ehm… estetickou funkci. Po chvíli mi došlo, že evropský fotbal se od toho amerického asi v lecčem liší. No… začátek slibný. 

Během zápasu jsem pak čekal, kdy přijde ta velká romantická chvíle. Třeba že hráč vstřelí gól, strhne si dres (to se mimochodem nestalo), vběhne do hlediště a požádá svou životní lásku o ruku. Nestalo se. Nestalo se ani nic, co by vzdáleně připomínalo slow motion scénu s větrem ve vlasech a dramatickou hudbou. Místo toho jsem sledoval velmi soustředěné muže, jak běhají za míčem, a ještě soustředěnější fanoušky, jak na ně křičí věci, které by v romantickém románu prošly maximálně jako důvod k rozchodu. A ponechme stranou, že těch 22 hráčů bere víc než zbytek stadionu dohromady, takže nad výkřiky z hlediště, že on by to zvládl lépe, jsem se pouze pousmál. 

A publikum? Přiznejme si, že to taky nebyla úplně přehlídka modelek v letních šatech, jak ji známe z knih. Stadion obývalo několik základních typů diváků: 

1. Trenér z gauče – muž, který přesně ví, co by měl každý hráč udělat, a hlasitě to sděluje celému stadionu (a pravděpodobně i okolním městům).  
2. Pivní filozof – drží kelímek s pivem, dívá se zamyšleně na hřiště a jednou za deset minut pronese něco hlubokého typu „tohle jsme měli dát“.  
3. Fanoušek v plné zbroji – šála, dres, vlajka, možná i barvy na obličeji. Kdyby mohl, vběhne na hřiště a odehraje to za ně.  
4. Ten, co šel jen tak – trochu zmatený jedinec, který se občas zeptá, kdo vlastně hraje, ale o to víc si užívá klobásu s chlebem a hořčicí.  

A víte co? I když to bylo úplně jiné než v našich knihách, bylo to skvělé. Mělo to energii, atmosféru a takovou tu syrovou radost ze hry, která se možná nedá úplně romantizovat… ale rozhodně stojí za to ji zažít. 

Když už jsme ale u sportu a romantiky, nedávno jsem sáhl po knize Chasing the Ring od Lauren Rowe a musím říct, že tady už jsme zase zpátky „doma“. Tenhle příběh má všechno, co člověk od sportovní romance očekává – napětí, jiskření mezi hlavními postavami a hlavně hrdinu, který má nejen talent, ale i dost komplikovanou osobnost na to, aby to celé nebylo moc jednoduché. A to mě baví nejvíc – že to není jen o vítězstvích na hřišti, ale i o těch mimo něj. 

Čtenářsky je to přesně ten typ knihy, který vás vtáhne a nepustí. Vztah mezi hlavními postavami není uhlazený ani předvídatelný – spíš naopak, občas skřípe, občas bolí, ale o to víc mu věříte (a úvodní scéna jejich seznámení je opravdu epická). A i když víte, že v romantice to nakonec nějak dopadne, stejně vás baví sledovat, jak se k tomu ti dva dostanou. Navíc je tam přesně ta dávka dramatu a emocí, kterou od podobných příběhů chcete – ani moc, ani málo, prostě tak akorát, abyste si řekli „ještě jednu kapitolu“… a pak zjistili, že je půl druhé ráno. 

Mějte se krásně, užívejte si nejen sport (ať už ho chápete správně, nebo ne), a hlavně – hodně čtěte. Protože zatímco na stadionu žádost o ruku pravděpodobně neuvidíte (nebo jsem jen já měl nějakou zatracenou smůlu), tak v knihách se dějí pořád.