Jako nebudeme si společně nic nalhávat – občas se každý chlap zasní, jaké by to bylo mít celý týden dům jen pro sebe.

Žádné dětské dohadování, kdo co komu kdy vzal, kdo si s čím hrál první… a ani nenápadné poznámky trvající celý rok, že ten vypínač by už vážně chtělo opravit (prostě jsem řekl, že to opravím, až na to budu mít čas, nikdo mi to každý měsíc nemusí připomínat, jen prostě vhodný čas ještě nenastal). A pak najednou… se TO stane. Manželka s dětmi odjedou na týden pryč, zavřou se dveře… a nastane ticho. Takové to zvláštní ticho, kdy začnete slyšet tikání hodin, ledničku, která se zapíná každých pět minut, a po dvou hodinách se přistihnete, že si pouštíte YouTube jen proto, aby doma někdo mluvil. První večer je skvělý. Druhý den si říkáte, že je vlastně příjemné mít všechno tam, kde jste to položili. Třetí den již nápadně často začnete mluvit sami se sebou (já si teda pro sebe něco mumlám pořád, což mi pravidelně zajišťuje prázdnou sedačku v autobuse, ale já vždycky tvrdím, že je to známka aktivního a naplno pracujícího mozku – prostě se rád sám pochválím, když to nikdo jiný neudělá). A čtvrtý den už se přistihnete, že se těšíte, až zase někdo rozhází boty po chodbě.

Jenže člověk musí ten nově nabytý čas nějak využít. A protože je léto, přichází zahrádkářská sezona. Každý správný pěstitel vám bude s vážnou tváří vyprávět o tom, jak mu letos rajčata rostou o dva lístky rychleji než loni a že okurky potřebují přesně tolik vody, kolik se vejde do promáčklé konve po dědovi. Pak vám slavnostně ukáže první jahodu velikosti lentilky a tváří se, jako by právě vypěstoval novou odrůdu vinné révy. A to už vůbec nemluvím o cuketách. Jo, cukety, to jsou prevíti. Nejdřív se na ně všichni těší a hlídají je jako oko v hlavě, pak si dají cuketovou polévku, perník s cuketou, cuketu jako přílohu, bramboráky s cuketou, nakládanou cuketu, cuketu grilovanou, pečenou, smaženou a plněnou… Pak usoudí, že by jimi mohli oblažit i sousedy, kteří jich ovšem sami mají plnou zahradu, lednici i spíž. Najednou vám každý nabízí cuketu. Ráno dostanete dvě. Odpoledne další tři. Večer zazvoní soused s taškou plnou cuket a omluvně pronese: „Promiň, už nevím, co s nimi.“ A pak si uvědomíte, že ty cukety, co jste ráno věnovali sousedovi, se vám večer – oklikou přes čtyři další šťastné obdarované – vrátily zpět…

Ale nejen cuketami živ je člověk (no dobře, mimo červenec nejen cuketami živ je člověk), takže teď i k nějaké té duševní stravě, kterou je kniha Téměř dokonalá od Michaly Ries. Přiznám se, že jsem od ní čekal příjemnou romantickou oddechovku. A přesně to jsem dostal… jen mnohem lepší. Hlavní hrdinka Kamila je jednou z těch postav, které si oblíbíte během několika stran. Je spontánní, laskavá, trochu střelená a neuvěřitelně pozitivní. Jejím dokonalým protipólem je Robert – matematik a statistik, který má seznam dvanácti vlastností své ideální partnerky a je přesvědčený, že život se dá řídit logikou a pravděpodobností. A pak se vedle něj nastěhuje Kamila, která nesplňuje snad ani jediný bod z jeho seznamu. Samozřejmě kromě toho nejdůležitějšího – že mu začne obracet život vzhůru nohama.

Na celé knize mě nejvíc bavilo, jak přirozeně působí humor. Ne takový ten prvoplánový, kdy se autor nebo autorka snaží za každou cenu být vtipný či vtipná, ale humor, který vychází z postav a jejich rozdílných povah. Několikrát jsem se přistihl, že se směju nahlas, a vzápětí přišla scéna, která mě donutila na chvíli přestat číst a jen si říct: „Tohle je vlastně hrozně hezky napsané.“ Autorka totiž dokáže lehce otevřít i vážnější témata, aniž by příběh ztratil své kouzlo. Kamila a Robert jsou navíc ukázkovým příkladem toho, že protiklady se opravdu přitahují. A někdy stačí, aby do dokonale nalinkovaného života vstoupil někdo úplně nedokonalý.

Takže pokud vás čeká léto, dovolená nebo jen pár klidných večerů na zahradě (ideálně bez dalších deseti cuket od sousedů), přeju vám, ať si je užijete naplno. Dejte si něco dobrého, otevřete si knihu a na chvíli zapomeňte na všechny povinnosti. Protože právě od toho příběhy jsou.

Mějte se krásně, užívejte si léto a hlavně… hodně čtěte!