První zářijový týden má v každé rodině trochu charakter vojenského cvičení. Rodiče pobíhají po bytě, hledají přezůvky, podepisují formuláře, zjišťují, jaké pastelky vlastně dítě potřebuje (mně osobně teda přijdou všechny úplně stejné, ale paní učitelky to asi ví lépe), jakou velikost má mít obal na sešit a proč jsme v srpnu nepochopitelně koupili všechny školní potřeby kromě té jediné věci, kterou potřebujeme právě teď.

Do toho prvňáčci odcházejí do školy s výrazem lidí, kteří právě nastupují do Bradavic. Nová aktovka, penál, svačina, nadšení, očekávání… a druhý den ráno přijde první vystřízlivění: „A proč tam musím jít zase? Vždyť už jsem tam byl včera!“ Ano. Vítej ve škole. Bude to takhle dalších minimálně devět let.

Mladší sourozenci to samozřejmě celé sledují s obrovským zájmem. Do školy chtějí také. Když se ale dozvědí, že by skutečně mohli jít, okamžitě si to rozmyslí. „Já tam chci!“ „Tak dobře, půjdeš taky.“ „Ale já nechci!“ Rodič v tu chvíli zjistí, že děti mají dokonale vyvinutou schopnost chtít dvě navzájem zcela protichůdné věci zároveň. Školní rok je zkrátka kombinace drobných katastrof, velkých radostí, ranního chaosu a večerního hledání ponožek, které byly ještě před pěti minutami „určitě někde tady“.

A pak jsou tu samozřejmě rodičovské radosti a starosti. Člověk je pyšný, když dítě něco zvládne, raduje se z každé jedničky, dojímá se nad prvními písmenky a zároveň si v duchu říká, že kdyby někdo ještě jednou řekl „Tati, já nevím, kde mám penál“, odstěhuje se do lesa. K tomu přidejte i to, že já jako rodič jsem také dost zmatený, takže jména učitelek se mi stále pletou, včera syn zůstal ve třídě s mojí brašnou na notebook, zatímco já jsem do práce vyrazil se školní aktovkou na zádech. A pomiňme, že družinářka nějak neocenila můj vtípek, že pokud nikde nemůže najít moje dítě, že si vezmu jiné a zítra si je zase vyměníme… ☹

A když už jsme u příběhů o nečekaných setkáních, dostala se mi do rukou novela Tři týdny s Calebem od Monicy Dake, která vyšla v těchto dnech. Claire vždycky snila o Broadwayi, jenže místo velké kariéry nakonec zpívá lidem na objednávku v rámci svého malého podnikání a k tomu chodí do nudného korporátu, aby se uživila. A pak přijde jeden pracovní postup, jedna objednávka zpívajícího telegramu a jeden Caleb, který má život na rozdíl od Claire dokonale srovnaný. Tedy alespoň do chvíle, než se mu ve dveřích kanceláře objeví žena ve směšném kostýmu a začne mu zpívat. Už samotná situace mi přišla dostatečně absurdní na to, abych chtěl vědět, co bude dál.

Na knize mě baví právě kontrast těch dvou světů. Claire je chaos, energie a sny, které se úplně nevyvíjejí podle plánu, zatímco Caleb má všechno spočítané, naplánované a zařazené do správné kolonky. A samozřejmě není nic lepšího než poslat člověku, který miluje řád, do života někoho, kdo se živí zpívajícími telegramy. Je to navíc krátká novela o pouhých 120 stranách, takže žádný příběh na čtrnáct večerů – spíš příjemná jednohubka, kterou můžete slupnout během pár hodin! A pokud milujete celou sérii Zakázané doteky a chcete se do jejího světa vrátit a zahlédnout známé postavy, tohle je ta pravá kniha pro vás…

Takže přeju všem rodičům pevné nervy, dětem hodně jedniček, prvňáčkům co nejméně ranního pláče a všem ostatním, aby si dokázali najít i během školního kolotoče trochu času pro sebe. A když už nebudete vědět, kde vám hlava stojí, otevřete si knihu. Ta po vás alespoň nebude chtít podepsat žákovskou, koupit tempery ani vysvětlovat, proč zítra zase musí do školy.

Mějte se krásně, užívejte si začátek nového školního roku a hlavně… hodně čtěte! 📚