Já prostě miluju rána v práci, kdy tu jsem první, v klidu pracuju a jen sleduju, jak postupně chodí jednotliví kolegové.

Ti se většinou dají rozdělit do dvou skupin – první přiběhne do práce mezi půl sedmou a osmou, většinou přátelsky pozdraví, prohodí nějaký vtípek, rychle si udělají kafe a už u jeho přípravy pracují. Druhá skupina dorazí většinou mezi devátou a jedenáctou, zpraží vás pohledem (neberu si to osobně, oni přibližně do poledne nenávidí celý svět), působí tak nějak vynervovaně, nic nestíhají… a k tomu samozřejmě nezapomenou přidat historku, proč prostě nemohli přijít dřív a proč vpadají, jako by v noci ani minutu nespali – soused jim parkoval před garáží a oni nemohli vyjet autem (tedy pominu, že jezdí MHD a ani nemají řidičák), jak si v autobuse vedle nich někdo sedl, a tím zničil jejich duševní zdraví na tři měsíce dopředu, jak opadl lístek z kytky a oni to celé ráno museli uklízet, jak se jim kočka mrouskala pod postelí nebo jak jim pavouk hlasitě spřádal ve sklepě pavučinu, až z toho rachotu ani oka nezamhouřili. Nicméně v brzkém odpoledni se to začíná otáčet, první nadšená skupina postupně ztrácí elán, vypadá unavenější a unavenější, frekvence úderů (do klávesnice) se snižuje a snižuje, až dosáhne jednoho úderu za minutu… A naopak druhá skupina chytá dech, najednou zjišťuje, že se vlastně v noci docela dobře vyspali, protože doslova srší energií. A pak tu jsou ještě dvě výjimky, do první z nich třeba spadají moje úžasné kolegyně z marketingu, které podle mě nespí vůbec, jsou nonstop naspeedované, na zprávy odpovídají v kteroukoli denní nebo noční dobu, prostě neuvěřitelní lidé. A já patřím ještě do jiné skupiny, do skupiny těch, kteří si připadají jako praštění palicí ráno i večer. Nicméně aby se to vyvážilo, dostal jsem do vínku ještě jednu vlastnost – schopnost úspěšně předstírat, že jsem plný energie a srším optimismem (nebo si to o sobě alespoň myslím) 😊

Ale abych nemluvil, tedy vlastně nepsal jen o sobě a kolezích, musím vám říct o další skvělé knize, do které jsem se pustil. Jedná se o Zblázněnou láskou a jde o pátý díl (ovšem jednotlivé knihy lze číst samostatně) série Chlapci z Jackson Harbor (což, jak už jsem psal, je moje guilty pleasure) od Lexi Ryan. Hlavními hrdiny jsou Carter Jackson (další z bratrů, tentokrát hasič ve slušivé uniformě) a Teagan, rodinná přítelkyně, která doslova utekla do Jackson Harbor před bývalým přítelem, který je jí… no dejme tomu, obsedantně posedlý. Shodou (vtipných) okolností jsou ti dva nuceni předstírat, že tvoří pár… A aby toho nebylo málo, ve městě se má konat svatba Teaganiny sestry a má se jí zúčastnit… víření bubnů… ano, hádáte správně, ten trochu (hodně) posedlý bývalý. A tak se ti dva rozhodnou, že budou dále předstírat vztah, aby Teagan ochránili… Co by se na tomhle plánu mohlo pokazit, že? Svatební hostina plná lidí, kteří je oba dobře znají, ví vše o jejich minulosti, o jejich ex, prostě všechno…

A navíc je tady ještě ta drobnost, že čím víc ti dva spolu tráví čas o samotě, tím víc se přitahují, a ač si slíbí, že spolu nebudou mít sex (čehož oba asi tak po minutě dost litují), své sebeovládání napínají až na samotnou mez, protože ten žár mezi nimi by neuhasila ani celá jednotka hasičů. A když už to vypadá, že se vše podaří a svatba (jen abyste byli v obraze, svatba je ve velkém stylu a trvá tři dny) proběhne v klidu, samozřejmě se vše provalí a ukáže se, že oba dva mají dost traumat z minulosti, která si musí vyřešit. Ale jelikož je tahle série velmi optimistická, nemusíte se bát… dejme tomu, slzavého negativního konce 😊

Pokud jste tuhle skvělou sérii od Lexi Ryan (a jen tak mimochodem doporučuju i její fantasy sérii Prázdné sliby, která vyšla v nakladatelství CooBoo) ještě nečetli, určitě to napravte, protože v sobě kombinuje tu správnou dávku romantiky, maloměsta, slz a optimismu, náročné cesty a šťastných konců… a samozřejmě taky těch správných spicy scén.

Mějte se krásně a hodně čtěte!